Škola jako komunitní centrum

Oldřich Barták je ředitelem romské školy. Na školu přišel na začátku devadesátých let, aniž by vlastně věděl, do čeho jde. Tehdy to byla „smíšená“ škola. „Ještě v roce 1990 jsme byli multikulturní škola, ale po úpravě zákona, který rodičům umožnil volit, do jaké školy bude jejich dítě chodit, nastala změna,“ vzpomíná Barták. Gadžové (starousedlíci, tedy „bílí“) nechtěli, aby se jejich ratolesti stýkaly s „cikány“ a přeřadili je na jinou školu. Během několika let se z multikulturního prostředí stalo prostředí monokulturní.

Řediteli Bartákovi a jeho kolegům došlo, že škola se nové situaci musí přizpůsobil, protože klasický model české školy nebyl pro romské děti vhodný. Jako první zavedl pan ředitel „přípravku“, tedy nultý ročník. Bez něj by romské děti pravděpodobně nezvládly první třídu, protože to, co je pro průměrné šestileté dítě běžné, je pro romské z Předlic často cizí. „Přicházejí sem dokonce i děti, co nemají základní hygienické návyky, neumí držet tužku, neznají barvy, mají problémy s řečí,“ říká Marcela Samková, pedagožka, jež má „přípravku“ na starosti. „Spousta dětí sem přichází v podstatě přímo z ulice,“ doplňuje ji ředitel Barták. To je dáno tím, že jejich rodiče se o ně příliš nestarají, výchovu svěřují starším sourozencům. Děti se nic nenaučí ani v jeslích nebo ve školce, Romové je tam v drtivé většině případů neposílají, protože se za ně musí platit.

Aby děti škola bavila a aby její význam pochopili i rodiče, zahájil ředitel a jeho spolupracovníci práci hned na několika projektech. V roce 1996 škola nechala postavit v rámci česko-německého projektu Ozdravení školních dvorů školní hřiště. „Několikrát jsme uspořádali brigádu, spousta rodičů přišla a pomohla,“ vzpomíná ředitel. Když bylo hřiště hotové, mohl se začít hrát fotbal, nohejbal, tenis a v poslední době hlavně hokejbal. Na půdě školy vznikl i smíšený tým dospělých Black & White. „Hrajeme sice jen třetí ligu, ale minulý rok jsme se dostali až do play off,“ říká Jaroslav žiga, jeden z hráčů a romský asistent v jedné osobě. Těch na škole v současné době působí celkem pět. (První škola zaměstnala už v roce 1996 a byla pravděpodobně první školou v Česku.) 

Romští asistenti jsou na škole důležití. Jako Romové mají u dětí větší respekt než „bílí.“ Ideální je, když bydlí ve stejné lokalitě, kde se nachází škola, jako pan Žiga s manželkou, která na škole také působí. Děti i jejich rodiče je pak znají a více jim důvěřují. (Romové totiž mnohdy neberou ani své soukmenovce, co přijdou „zvenčí“.) Bydlet pár metrů od školy ale pro Žigovy představuje nadměrnou zátěž. Sousedi se na ně totiž obrací i po pracovní době.

Asistenti pomáhají učitelům s výukou i mimoškolními aktivitami. Těch je na předlické základce nápadně hodně. Vedle sportovních kroužků a keramické dílny na škole funguje například i taneční a pěvecký soubor Lion, který vede jeden z bývalých žáků školy a Zlata Žigová: „Vystupovali jsme po celých čechách, nejdále jsme byli v Ostravě a dokonce jsme hráli i na americké ambasádě.“

Mimoškolních aktivit by mohlo být víc, ale chybějí peníze. Ministerstvo sice předlickou základku finančně zohledňuje, ale někdy trvá příliš dlouho, než peníze státním aparátem „protečou“ až do Předlic. A navíc, peníze od ministerstva nestačí. Proto je škola musí shánět i jinde, žádat o různé granty. V tomto ohledu jí pomáhá dobré jméno, a zvláště pak to, že byla jako jedna z mála škol v Česku zařazena do Systému přidružených škol UNESCO.

Ředitel připouští, že zapojit romské rodiče do mimoškolních aktivit se daří poměrně těžko. Tomu by ale měl napomoci projekt, kterému se zatím říká „komunitní centrum“. „Jde nám o to, aby místní komunita mohla využívat zařízení školy – jako je například hřiště – nezávisle na škole, třeba až do večerních hodin. Chtěli bychom, aby společně s našimi žáky, přicházeli i jejich sourozenci a rodiče,“ shrnuje podstatu projektu Jan Holub, jenž je jeho hlavním architektem.

Neúspěšná revitalizace

Přesto, že romští žáci základku relativně zvládají a mnozí z nich se po deváté třídě dostanou i na střední školu, většina z nich studia po nějakém čase nechá. Ve vyšším vzdělání totiž nevidí smysl. To je dáno tím, že Romové jsou velmi pragmatičtí lidé, orientují se především na krátkodobé cíle, okamžitý zisk. A to v předlických podmínkách znamená, že než aby studovali, raději sedí doma a pobírají peníze od státu. Stejně tak jako jejich rodiče.

Že současný sociální systém Romy demotivuje, ví i poradce primátora pro romskou menšinu Jan Husák. „Komunismus Romy naučil, že se stát o ně postará. A stát se stará dodnes. Místo aby víc podporoval konkrétní projekty, vytvořil nemotivující dávkový systém. Je to jednodušší.“ Pravidelný příjem od státu tak paradoxně komplikuje veškeré snahy Romům pomoci, postavit je znovu na vlastní nohy. To potvrzují i terénní pracovnice společnosti člověka v tísni Markéta Bodrinová a Alena Kleinerová, které působí v Nových Předlicích: „Snažíme se Romům pomoc třeba při styku s úřady. Denně mezi ně chodíme, ale jsou čím dál tím víc apatičtí, chtějí od nás jen peníze.“

Za romskou apatii může jejich národní povaha a polistopadový vývoj. Je známo, že Romové neumějí čelit problémům. Pokud se před Romem vyskytne problém, neřeší ho, ale uteče od něj, říkají psychologové.

Po listopadu vystalo před Romy problémů hned několik: především neschopnost uplatnit se na volném trhu práce (také kvůli rasistickým předsudkům ze strany většinové společnosti) a s tím spojená nezaměstnanost. Romové bez práce si velmi rychle zvykli na pravidelný přísun peněz a práci už nehledali. Často se ale stávalo (a stává), že dávky od státu nestačily na nájem (nebo se za ně pořídilo něco jiného). Romové se tak zadlužili u pronajímatele, ve většině případů u měst. Ta zareagovala velmi radikálně. Neplatiče sestěhovala a stále sestěhovává do vybraných lokalit na periferii…

A jsme zpátky v Nových Předlicích. Devadesát devět procent předlických Romů nepracuje a práci si ani nehledá. Nenajdete tam až na výjimky „bílé“ obyvatele. Je to vlastně jakési ghetto. „Péče“ o Romy ze strany města šla ale ještě dál. Aby se nemuselo o problémovou lokalitu starat, rozhodlo se koncem devadesátých let obecní domy i s Romy-neplatiči prodat.

„V prvním kole byly domy nabídnuty současným obyvatelům řádově za stovky tisíc. Ti si tak vysokou částku samozřejmě nemohli dovolit. Bylo tedy vypsáno druhé kolo. Nápadné bylo, že ve druhém kole se ty samé domy prodávaly výrazně pod cenou, většinou za pár desítek tisíc. O druhém kole už se tehdejší nájemci ani nedozvěděli,“ shrnuje princip předlické privatizace Markéta Bodrinová.

Většinu domů skoupili majetní Romové z Moravy. Ti lidem v ghettu nikterak nepomohli, naopak. Se současnými obyvateli uzavřeli nové nájemní smlouvy. „Obyvatelé mnohdy ani nevěděli, co podepisují,“ říká Alena Kleinerová. Mnoho romských rodin se upsalo platit přemrštěné nájemné, které mnohdy převyšovalo i ceny bytů v těch nejžádanějších ústeckých lokalitách. „Setkal jsem se i s tím, že nájem se neplatil podle velikosti bytu, ale podle počtu osob, co v něm bydlely. Cena za 1+1 se pak vyšplhala třeba až na třináct tisíc,“ konstatuje Jan Husák.

Divoká privatizace (město ji oficiálně pojmenovalo „revitalizací“) situaci obyvatel Nových Předlic ještě ztížila. To, že se město chtělo problémové lokality zbavit, samozřejmě popírá. Bývalá starostka Majdalena Jelínková, jež nese za privatizaci odpovědnost, ještě předtím, než ze své funkce odešla, v tisku prohlásila, že je vzniklého stavu „lituje“, ale podezřelý prodej nevysvětlila. Současný starosta Radek Vonka se současnou situací nehodlá nic dělat. Do Nových Předlic prý už nechce z obecního rozpočtu dát ani korunu. Naopak, rád by zprivatizoval i ty byty, které bývalá radnice ještě nestihla. Doufejme, že neprodá i školu.